Kdo by neznal portské víno? Třebaže ho někteří z vás ještě neokusili, určitě vědí, že se jedná o fortifikované víno. Třebaže to zní tak, jako by víno pocházelo z nějakého opevnění, není tomu tak. Je to víno dolihované. To znamená, že víno se vyrábí nejen z vinného moštu ale i pálenky. Nejčastěji se jedná o vinný destilát. V drtivé míře fortifikované víno má vyšší zbytkový cukr a v minulosti se tímto způsobem prodlužovala doba trvanlivosti.
Ale pozor, ne každé dolihované víno je portské! Mezi dolihovaná vína patří vermut, sherry, atd. Ale když píšu o portském vínu, mám na mysli víno, které se získává z vinic v údolích kolem řeky Douro na severu Portugalska. A portské dostalo název do vínku tím, že se tato vinařská oblast Alto Douro rozléhá asi 100 kilometrů od portugalského města Porto a od roku 2001 je oblast zapsaná na seznam světového dědictví UNESCO. Proto je označení portské víno chráněno, podobně jako víno šampaňské.
Cesta do Porta
Do Porta se z Prahy dostanete nejlépe letecky, a to s jedním či dvěma přestupy v rámci Evropské unie. Já jsem však zvolil jiný příjezd. Letěl jsem z Prahy přes Mnichov do Lisabonu. A z Lisabonu se vypravil portugalskou železnicí do Porta. Vyrazil jsem z nádraží Lisboa Oriente, kam to z letiště není nikterak daleko, asi 4 kilometry. Lisabonské nádraží se mi velice líbí pro jeho moderní pojetí architektury, která je navíc praktická i krásná a je vzdušně prostorná. O čistotě snad nebudu ani psát, ta je tu tak nějak automatická.
Konečně přijíždí rychlík, který mě odveze do cílové destinace Porto Campanhã. Vlak je tichý a prostorný a poměrně obsazený. Přesto pohodlí mám náramné. Kola po kolejnicích jen tak tiše ševelí a přejezdy přes výhybky ani nevnímám. Za oknem mi ubíhá zimní krajina této západoevropské země a je krásně nasvícená zimním sluncem. Necelých 350 kilometrů jsme urazili za dvě a tři čtvrtě hodiny, což vychází na průměrnou rychlost okolo 125 km/h.
Družní milí Portugalci
Autobusem z nádraží do centra města je to chvilka a už nacházím uličku s hotýlkem, který bude mou výchozí stanicí pro objevování krás Porta. Porto dýchá příjemnou přímořskou atmosférou, která je prosycena vůní blízkého Atlantského oceánu říznutou těžce nasládlým odérem slavného portského vína a přátelstvím místních lidí. Město se rozkládá na obou březích řeky Douro při jejím ústí do oceánu. Ačkoliv je zima, vítají mě příjemné letní teploty okolo 20 °C, takže sundávám bundu a rozepínám si svetr.
Hotýlek vede sympatický družný Porťan, který anglicky moc nehovoří, ale to vůbec nevadí. Jižní národy jsou pohostinné, komunikativní a přátelské. A José (čteno Žozé) není výjimkou. Drobný lehce zavalitý muž středního věku a s nepostradatelnou čapkou na hlavě mě ujišťuje, že se mi Porto bude líbit. Rád tomu věřím. Osvojuji si několik základních portugalských frází, které se mi určitě hodí. A jak jsem se již zmínil, i zde v zimě slunce zapadá o něco dříve, než by se hodilo, tak si nechávám objevování památek Porta na další den.
Tramvajové muzeum v Portu
Po vydatné chutné snídani vyrážím do města. V Portu je možné využít čtyři druhy kolejové dopravy: vlak, metro, tramvaj a pozemní lanovku. Jelikož je to jeden z důvodů, proč jsem se do Porta vypravil, nemůžete se mi divit, že první mé kroky vedou do muzea MHD. Je to vlastně jen muzeum tramvají, ale jsem celkem nadšený. Přestože mi připadá, že exponáty se neliší o moc výrazněji od vozů, které jezdí po městě. Avšak koněspřežná tramvaj je již jen jako exponát. Muzeum (Museu do Carro Eléctrico) se nachází západně od centra v bývalé tramvajové vozovně.
K Atlantiku
Tramvajové koleje sledují tok řeky Douro až k jejímu ústí do Atlantského oceánu. Třebaže počasí nepřeje koupání a Atlantik v tuto dobu rozhodně ne, jedu po nábřeží tramvají až na samotnou konečnou. Tramvajové konečné tu jsou řešeny úvratí, protože všechny vozy jsou obousměrné.
Od tramvajové konečné je to k ústí řeky asi ještě půl kilometru, který zdolávám cestou přes park. A u ústí řeky se nachází pevnost. Pevnost tu kdysi střežila vjezd do řeky Douro a její posádka dohlížela na říční provoz. Pevnost je zasvěcena svatému Janu Baptistovi z Fož. V pevnosti sídlí Národní obranný institut, přesto se dá pevnost navštívit v pracovních dnech. Jelikož je sobota, mám smůlu a můžu se kochat pouze exteriéry.
Kroky a zájem mě vedou ještě dále západním směrem až k oceánu. A ani se nedivím, že je tu maják Felgueiras (Farol de Felgueiras). Z vedlejšího severního mola je na maják nádherný výhled. Neúnavné vlny oceánu bijí do vystavěné zdi, která je základem pro maják. Když se otočím a pohlédnu východním směrem, vidím řeku Douro a v dáli historické Porto s dálničním mostem Arrábida (Ponte da Arrábida). Vydám se po pobřežní promenádě severozápadním směrem.
Pevnost svatého Františka Xavera
U kruhového objezdu se nachází pevnost svatého Františka Xavera (Forte de São Francisco Xavier do Queijo). Někdy se uvádí Castelo de Queijo. Mám velké štěstí, pevnost je přístupná i o víkendech. Pevnost se nachází na dominantním místě nad oceánem mezi ústími řek Douro a Leça. Jelikož je zrovna odliv, je pevnost od pevniny oddělena pouze suchým příkopem. Ten zdolávat nemusím, neboť do pevnosti vede přes příkop padací dřevěný most.
V pevnosti se mohu pohybovat volně, neboť zakoupená vstupenka mě opravňuje k nahlédnutí do všech prostor. Součástí pevnosti je malé vojenské muzeum, ale mě láká spíše výhled z bašt na Atlantik. Východním směrem pohlédnu a vidím mořské akvárium, které mě však neláká. Zato severní pohled mě uchvátil. Na dalším kruhovém objezdu, zahlédnu futuristický objekt, který mi nápadně připomíná bývalý teleskop v observatoři Arecibo na Portoriku. Takže vzhůru z pevnosti dále na sever.
Anémona
Na místě však zjišťuji, že se nejedná o objekt budoucnosti, ale o sochu! Název sochy je „Ona se mění“, ale místní jí říkají „Anémona“. Instalace se skládá ze tří ocelových sloupů, lan, dvaceti tunového ocelového kruhu a síťové struktury různé hustoty a barev. Na mne je to moc moderní umění a zajdu se zklidnit do malého kostelíku ve čtvrti Fož. Možná se jedná jen o kapli, ale klid tu je opravdu božský. Portugalské baroko má něco do sebe.
Dva z mnoha portských mostů
To už však obdivuji moderní architekturu. Tou je zvedací most (Ponte Móvel) přes říčku Leça. Zřejmě je zvedací proto, aby mohly proplouvat větší lodě. U mostu je stanice metra Mercado. Nasedám tedy na metro a nechávám se odvézt do centra Porta. Přejedu ikonický most Ludvíka I. (Ponte de D. Luís), který mylně někteří považují za návrh francouzského architekta Alexandra Gustava Eiffela. Ten sice navrhl v Portu most, ale jiný. Vystoupím ve stanici Jardim do Morro, která je hned za mostem. A vracím se pěšky na most. Most je kovový obloukový dvoupatrový a ve výšce 45 metrů překonává řeku Douro. Ve vrchním patře jsou koleje pro metro a chodníky pro pěší. V dolním patře těsně nad říční hladinou slouží chodcům a automobilové dopravě.
Noc v Portu
Vracím se a chci si prohlédnout zahradu, po které je pojmenovaná přilehlá stanice metra. V zimním odpoledni je tu klid a příjemná pohoda. Pomalu se smráká a já vyčkám, abych si mohl nafotit krásně nasvícený klášter Serra do Pilar (Monastery of Serra do Pilar). Noční Porto má něco do sebe. Každá pamětihodnost je romanticky nasvícená, světla z oken dávají tušit, že se ještě v rodinách nespí. Studeným bílo-modrým světlem je nasvícená katedrála. Kolem katedrály prochází svatojakubská cesta, a proto se před katedrálou nachází Camino de Compostela (poutní značka) v podobě krouceného sloupu.
Rozloučení s Portem
Druhý den si prohlížím nábřeží řeky. Na severní straně se nachází městská čtvrť Ribeira, kam se z horního města spouštím zmíněnou pozemní lanovkou. Nechám se převézt člunem na jižní břeh, kde se nachází visutá kabinová lanovka, kterou se vracím zpět do horní části města. Prohlédnu si klášter Serra do Pilar i za denního světla a čas mi velí vrátit se na nádraží Porto Campanhã, kde už na mne čeká vlak, který mě z Porta odveze pryč. Ale je mi naprosto jasné, že se nejedná o poslední návštěvu tohoto krásného zajímavého portugalského města.
Přečtěte si také o článek Lisabon, až na konec světa a o Azulejos, keramická krása Lisabonu.