Tuvalu, pár metrů nad hladinou oceánu (zatím)

Tuvalu má nejvyšší bod 5 metrů nad mořem

Tuvalu se rozkládá na třech ostrovech a šesti atolech. Tuto konstituční monarchii jsem si přál navštívit z toho důvodu, že jí hrozí zánik. Nemám teď na mysli vlnu odklonu od britské monarchie. 

Zánik tomuto ostrovnímu společenství ale hrozí faktický. Kvůli globálnímu oteplování tají ledovce a stoupá hladina světových oceánů. Tuvalu má nejvyšší bod pouhých 5 metrů nad mořem. V současné době si vláda tohoto království pronajímá ostrov Kioa od Fidži, kam by při zatopení byli Tuvalané přesídleni. Nabídku Tuvalu dostalo i od Nového Zélandu a k němu přidruženému státu Niue. Vypadá to, že lid Tuvalu se neutopí, ale bude muset opustit své domovy a začít znovu v jiné části rozlehlého Tichého oceánu. Nutno je podotknout, že už přes 500 Tuvalanů se na ostrově Kioa usadili, a to mezi roky 1976 a 1983.

Přílet na hlavní atol Funafuti

To byl hlavní důvod, proč jsem si zakoupil letenky z fidžijského Nausori na hlavní tuvalský atol Funafuti. Je to jeden ze zmíněných šesti atolů, který je nějakým jednoduchým způsobem připraven přijímat cestovatele. Atol Funafuti se skládá z vícero ostrovů, ale tím hlavním ostrovem je ostrov Fongafale, na kterém se nachází hlavní město, lépe je napsat hlavní vesnice, Vaiaku.

Tuvalské letiště a vstupní formality

Když se při mém pozorování z letadlového okénka vyloupne úzký pruh země ze široširé modři Pacifiku, projede mým tělem zachvění. Jaké to tam bude? Zvládnu tam pobýt bez úhony? Zatímco se mi honí hlavou všelijaké myšlenky, letadlo měkce dosedne na ranvej a roluje k malému domku, který je letištní halou tohoto jediného tuvalského mezinárodního letiště. 

Vstupní formality probíhají rychle, neboť většina mých spolucestujících je místní. Já jsem odbaven poslední a získávám bez problému otisk úředního razítka do cestovního pasu. Kufr už mi pracovníci letiště připravili a já se pěšky vydávám k domu, kde jsem si dopředu zajistil ubytování.

Ubytování na Tuvalu

Na prahu domu mě vítá tuvalská žena a vysvětluje mi, že je správcovou domu a že mě čeká přivítání majitelem domu. Musím pár minut vyčkat, než se majitel dostaví na dvorek, zasedne do křesla, ne nepodobnému trůnu, a přijme mě. Rozhovor probíhá v přátelském duchu, třebaže náznak rezervovanosti cítím. Výsledkem je to, že mi umožní na celý můj tuvalský pobyt, využívat pokoje v jeho domě. 

To mě vůbec nenapadlo, že bych neměl na Tuvalu kde spát. A vězte, že ubytovací kapacita Tuvalu je velmi omezená. Ve Vaiaku se nachází jediný hotel Funafuti Lagoon Hotel a pak skromný počet ubytování v soukromí.

V hlavní vesnici Vaiaku

Ubytuji se a hned vyrážím prozkoumávat Vaiaku. I když se jedná o největší vesnici Tuvalu, prošlou ji mám za pár hodin. Kochám se budovou Národní banky Tuvalu, kde se dají směnit peníze, popřípadě proměnit cestovatelské šeky. Ale s těmi já jsem nikdy zkušenost neměl. Naštěstí se na Tuvalu platí australskými dolary, kterých mám v peněžence dostatek. Při obhlídce ostrova jsem nikde nenarazil na podnik, který by přijímal platební karty.

Ve smíšeném zboží, které se nachází nedaleko ranveje, což je na ostrově vlastně vše, si nakupuji základní potraviny a balenou vodu. Prodavač se na mne usměje, zřejmě poznal, že nejsem místní a vrací mi na australské dolary velké těžké mince, které představují tuvalské dolary. Ty byly vyraženy naposledy v roce 1994 a umožnila to smlouva mezi Austrálií a Tuvalu. Tuvalské dolary nejsou plnohodnotnou měnou, jsou lokální variantou australského dolaru a samozřejmě v poměru 1:1. Jelikož se již mince nerazí, nedovolil jsem si je vyvézt a v průběhu pobytu na Tuvalu jsem jimi platil.

Čerpací stanice a rezidence generálního guvernéra

Na Tuvalu není moc čilý dopravní ruch, tak jsem si od správcové vypůjčil motocykl na jeden den, abych se mohl podívat i do odlehlých koutů ostrova. Výlet na jiné atoly a ostrovy jsem si odpustil, neboť pravidelné lodní spojení neexistuje. Když se na Tuvalu rozšířil motorismus, bylo nutné vystavět i čerpací stanici. Hned vedle benzínky jsem objevil rezidenci generálního guvernéra, který na ostrově zastupuje královnu. Před pozemkem, který ani zde není oplocený, se nachází cedule, že průchod není možný. Dopřeji tedy zastupující hlavě státu soukromí a podívám se dál. Na severní straně ostrova se po několika kilometrech dostávám k poslednímu domku, u kterého je přes cestu závora.

Za závorou se nachází smetiště. I Tuvalu se potýká s Nerudovským kam s tím? Prohlídka smetiště mě neláká. Otáčím svůj pronajatý motocykl a vydám se na opačnou stranu Fongafale. Na Tuvalu se jezdí vlevo a občas si to musím i nahlas říci, abych nesklouzl k pravostrannému provozu, což by nemusel být tak velký problém. Naštěstí mě žádná policejní hlídka nezastavila a já nemusel předkládat mezinárodní řidičský průkaz, který stejně na silnou motorku ani nemám.

Filatelistické centrum Tuvalu a nejvyšší budova na ostrově

Ve Vaiaku jsem se zastavil u vládní budovy. Se svými třemi patry je nejvyšší budovou Tuvalu a nacházejí se v ní všechny vládní kanceláře. V přízemí je okénko pošty. Pokud však chcete poslat pohlednice, musíte navštívit Filatelistické centrum Tuvalu, které je opodál. Tam si vyberete z omezeného počtu pohlednic a nesmírně ceněného počtu tuvalských známek. Pohlednice však musíte osobně dodat na poštu, neboť jsem nikde neobjevil poštovní schránku.

Nejvyšší bod ostrova

Druhá strana ostrova podle mého ukrývá nejvyšší bod, který nenese žádné jméno. V tropické džungli jsem narazil na nějaký japonský bunkr, ale památek je tu opravdu poskrovnu. Více mě zaujal chov vepřů, kteří jediní mají kolem svých výběhů ploty. Každý dům má u stěny obrovskou nádobu na dešťovou vodu, neboť Tuvalu je postiženo suchem a nedostatkem pitné vody. Potěšilo mě, že tyto nádrže na záchyt vody jsou dodané Evropskou unií v rámci pomoci.

Poštěstilo se mi, že jedno odpoledne jsem tu zažil tropickou bouři, která pro ostrov je požehnáním. Nádoby se během chvíle naplnily, tak prudký liják to byl.

Koupání na Tuvalu

Koupání v laguně je možné, ale nečekejte písečné pláže a vybavenost. Koupat se jsem viděl pouze děti. Dospělí většinou z loděk rybaří. Koupání v oceánu není možné, je tam veliký příboj. Největší pozdvižení ve Vaiaku je stále přílet letadla. Kluci jsou vyhnáni z travnaté plochy letiště od jejich oblíbené kopané místními policisty a už za pár minut se objeví letoun, který přiváží nejen cestující, ale hlavně zásoby.

Během mého pobytu na Tuvalu jsem navštívil mateřskou školu a opravdu jsou všude děti stejné. O něco zajímavější byla návštěva maneapy. Maneapa je společenský dům, kde se místní scházejí a rokují o důležitých věcech. Vystaví si tento dům komunita společně a každý kout má svou funkci. Já jsem měl štěstí na ženy, které z rostlinných vláken pletly tradiční rohože. Třebaže nebyly nepřátelské, do rozhovoru s Evropanem se jim moc nechtělo. Nakonec se mi však podařilo prolomit neviditelnou bariéru a mohl jsem je při práci pozorovat a i s nimi si popovídat.

Závěrem...

Odlétám z tohoto tropického ráje a přemítám, zda se sem ještě někdy vrátím. Ve vzpomínkách se na Tuvalu vracím pořád. A doufám, že tento stát přežije i rok 2050.

Přečtěte si také o Fidži, tichomořské křižovatce.