Jaro přeje cestovatelům a hlavně nahrává na prodloužené víkendy. A náplní prodlouženého víkendu je návštěva nějakého pěkného kulturního zajímavého města. A to je neoddiskutovatelný fakt. Tak tu pro vás mám návštěvu severoitalského města, které splňuje výše napsanou definici. A vězte, že jaro v Benátkách je podmanivé. Atmosféra města není ještě stržená nadměrným turismem a můžete si dopřát prohlídku pamětihodností bez nekončících front a hlavně nasát kulturní duch tohoto význačného místa.
Do Benátek jsem se toužil podívat od chvíle, kdy jsem spatřil nezapomenutelné divadelní představení hry Carla Goldoniho Poprask na laguně na scéně Divadla na Vinohradech, které pro velký divácký úspěch zaznamenala Česká televize.
Cesta do Benátek
Do Benátek jsem se vypravil autobusem, třebaže je možné využít i železnici či leteckou dopravu. A to letadlem jste z Prahy v Benátkách přímým letem za 80 minut. Ale já jsem volil autobus z důvodů, že mám rád průjezd Alpami. A Alp si cestující užije dosyta.
Autobus končí na předměstí Benátek ve čtvrti Mestre. Ano, Benátky se natolik rozrostly, že již to nejsou jen známé ostrovy v laguně, ale jsou už i na pevnině. Konec konců i na pevnině je mezinárodní letiště. Já však vystupuji z autobusu v Mestre přímo u železniční stanice, kde můžu nastoupit na místní vlak, který mě po mostě převeze do centrálních Benátek. Pak už je to jednoduché, používám své nohy a po Benátkách hlavně chodím. A musím vyzdvihnout, že v úzkých uličkách města se zabloudit nedá, protože všude jsou turistické ukazatele s vyznačenými největšími turistickými lákadly, které Benátky nabízejí.
Ráno v Benátkách
Přijíždím krátce po osmé hodině ranní, kdy se Benátky teprve probouzejí. Čilý ruch panuje jen v dodávkách do restaurací a míjím i popeláře, kteří se snaží zajistit své služby, než se do ulic nahrnou turisté. Nádraží Santa Lucia je hned u Velkého kanálu (Canal Grande). Mé kroky směřují do samotného centra na náměstí Svatého Marka (Piazza San Marco). Šipky mě vedou na první ze čtyř mostů přes Velký kanál. Ponte degli Scalzi byl postaven v roce 1934 a je typickým mostem, se kterými se v Benátkách setkávám. Je bělostný s jasnou patinou a nejdříve musím vystoupat po schodech na nejvyšší část mostu, abych poté opět po schodech sešel dolů. Je to kvůli lodím, které po Velkém kanálu plují. Menší mostky, které vedou přes jiné úzké kanály, kterými jsou Benátky protkané, jsou litinové a neklenou se do výše, neboť pod nimi proplouvají malé loďky, popř. gondoly.
V úzkých uličkách je po ránu poměrně chladno, neboť sluníčko se sem se svými paprsky ještě nedostalo a všude je vlhký studený stín. Jsem příjemně překvapen, protože mě mnoho lidí strašilo tím, že Benátky od vody zapáchají. Můj čichový vjem si toho není vědom. Baví mě, jak mě ukazatele vedou od jednoho mostku k druhému, kdy přecházím jeden kanál mnohokrát z jedné strany na druhou a vzápětí zase zpět na původní stranu. Lákají mě všelijaké odbočky a různé průchody, ale nevím, kam bych se jimi dostal. A hlavní náměstí chci stihnout, dokud jsou Benátky klidné a bez turistů.
Canal Grande
Asi po čtvrt hodině se opět dostávám k Velkému kanálu, který se proplétá Benátkami jako velký tlustý vodní had. A přede mnou se náhle otvírá pohled na nejznámější benátský most. Most Rialto (Ponte di Rialto) je bělostný a má stejný architektonický styl jako první most u nádraží, který jsem překonal. Ale tento most je zastřešený. I když spěchám, sice loudavým krokem, zastavím se na mostě a dívám se dolů na vody kanálu a na proplouvající lodě a loďky. Všimnu si, že na větších lodích už cestuje dost lidí. Je to vlastně městská hromadná doprava. Která má daný jízdní řád, zastávky (přístaviště) a řadu linek. Provoz je od páté hodiny ranní do půlnoci, pak jezdí jen noční linka, která je označena N. Denní linky mají čísla. Lístek stojí 9,50 € a je na 75 minut. Pokud si však chcete užívat vodní dopravu celý den či víkend, vyplatí se celodenní za 25 €, nebo na 48 hodin za 35 €. Pokud vezmete s sebou děti do 6 let, tak ty jedou zadarmo. A vaporetto poznáte podle toho, že je bílé s oranžovým pruhem. Neboť po kanálech se prohánějí i soukromá vodní taxi, na které jízdenka neplatí a cena je vyšší.
Svatý Marek (Evangelista)
Sejdu z mostu, projdu kolem kostelů svatého Bartoloměje, Salvadora a Juliána a jsem v dílčím cíli. Bazilika svatého Marka, která uzavírá východní část náměstí je úchvatná. Skoro ani nedýchám, je opravdu úchvatná. Sice fotku je lepší udělat až odpoledne, kdy ji sluníčko parádně nasvítí. V bazilice je ticho a přítmí. Dozvídám se, že tu stojí od poloviny 11. století a byla vybudována k uchování relikvií světce, kterému je zasvěcená. Nevím, co si prohlížet dříve, zda sochařskou výzdobu, zlato nebo všudypřítomný mramor. Základní vstupné je 10 € a za mne se vyplatilo. Bazilik se otevřela v 9.30 a v 10.00 už začíná prostor houstnout dalšími návštěvníky. Vycházím opojen ven. A potřebuji trochu nadhledu. Vydám se tedy na Zvonici svatého Marka, která je ikonickou stavbou Benátek. Ta je vysoká necelých 100 metrů a poslední úprava je ze začátku 20. století. Vstupenku jsem si zakoupil předem na internetu za 10 € a výhodou je, že nemusím šlapat po schodech. Ve věži je rychlovýtah. Naštěstí tu nejsou zástupy lidí a výhled na náměstí pode mnou, na střechy a věžičky baziliky, na lagunu i na její ostrovy je impozantní. A i s úlevou sleduji, jak se Benátky začínají plnit turisty. Z výšky však vypadají jako mravenci.
Teď je na řadě prohlídka Dóžecího paláce (Palazzo Ducale). Je to další ikonická stavba města a jak nejeden průvodce uvádí gotické mistrovské dílo. Musím souhlasit. Stačí mi však prohlídka exteriéru. Uvnitř paláce je v současnosti umístěna obrazárna s bohatými sbírkami s díly Tintoretta, Tiziana, Veronese atp. Ale jedná se o třetí nejnavštěvovanější muzeum v Itálii a fronta je pro mne odpuzující. Překvapuje mě, jak se po hodině a půl, kterou jsem strávil v bazilice a na zvonici, Benátky zaplnily. Tak zabočím za roh a prohlédnu si Most vzdechů (Ponte dei Sospiri). Další ikona města. Je po poledni, tak je potřeba, někde v úzkých zapadlých uličkách najít místní neturistickou restauraci a dát si pořádný oběd. A co jiného si dát, než výbornou italskou pizzu. V klidu posedím a užívám si Benátek.
Gondola
Odpoledne už jen tak bloumám uličkami Benátek a kochám se různými zákoutími, kulturní výzdobou města, architekturou a hlavně mosty a mostky přes nespočet kanálů. Dokonce se neubráním a podlehnu masovému turismu. Našel jsem si stanoviště gondoliérů, které není na hlavní trase, a nalodil jsem se na gondolu. Přijel jsem do Benátek s tím, že nebudu podléhat těmto turistickým pastím. Ale musím zpětně uznat, že Benátky z vody mají zase jinou perspektivu a jsem rád, že jsem se o ni nenechal ochudit. Dokonce nám gondoliér krátce zapěl Ó sole mio, když souputníci na něj naléhali. A i když se jedná o neapolskou píseň, nevadilo mi to. Inu masový turismus.
Problém nadměrného turismu
Je pravda, že Benátky se potýkají s nadměrným turismem, který z města dělá spíše skanzen, než živoucí město. A ani se nedivím, že před čtyřmi roky vedení města zvedlo turnikety a vstup do města je zpoplatněn. Poplatek musíte zaplatit vždy, ale je proměnlivý. V době nejvyšší sezóny je pochopitelně nejdražší a má hlavně regulační význam.
I proto jsem ubytování hledal na pevnině a vynechal jsem předražené turistické hotely v centru i ubytování v soukromí. Ale přes to návštěva Benátek stojí za to. A když se vyhnete období karnevalu a léta, můžete si jakž takž nerušeně město a jeho krásu užít. Vřele doporučuji. A o dalších ostrovech (Lido, Murano, Burano – nejznámější) zase někdy příště.
Přečtěte si také o Římě, věčném městě :)