Eurovíkend v Rize

České stopy v Rize

Do Rigy přijíždím vlakem z přímořského letoviska Jūrmala. Vysoké věže na obzoru mě upozorňují, že se blížím do svého cíle. Ještě přejet dlouhý železniční most přes širokou řeku Daugavu a vlak již brzdí ve stanici. Rižské hlavní nádraží je moderní a je na hranici středu města. Vystupuji z vlaku a musím uznat, že lotyšské příměstské dráhy disponují moderními čistými tichými elektrickými jednotkami. Najednou si všimnu výrobního štítku, na kterém je uvedeno, že vlaková souprava byla vyrobená v České republice.

Vycházím z betonové stavby nádraží a jsem na velkém prostranství, kde se rozhlížím a hledám přímou cestu do starobylé části města. Překonám podchodem velkou křižovatku, nad hlavou mi burácí české tramvaje a já nabývám dojmu, že se mi v Rize bude líbit. Obcházím budovu fakulty rižské univerzity a nořím se do klikatých dlážděných uliček. Kroky mě neomylně vedou k nejvyšší věži v Rize, která je mi majákem a udává mi směr.

Nejvyšší věž Lotyšska

Věž je zvonicí kostela svatého Petra. Stojím před vchodem do sakrální stavby na náměstí Reformace a zakláním hlavu, abych dohlédl na špičku zvonice. Opět se setkávám s tím, že vstup do kostela je zpoplatněn, ostatně jako všude v Lotyšsku. Snad jen na bohoslužby je vstup zdarma. Pokud si připlatím, mohu vystoupat na ochoz zvonice a rozhlédnout se po Rize. Samozřejmě že si připlácím. Kostel na mne působí neutěšeně. Vypadá to, že uvnitř probíhá rekonstrukce. Šipky mě navedou na ošklivé betonové schodiště, které je možná ještě pozůstatkem sovětských časů, kdy Lotyšsko bylo Sovětským svazem okupováno a začleněno jako jedna z patnácti (dříve dokonce šestnácti) svazových republik.

Ze schodiště si prohlížím vnitřek kostela a opravdu honosný není, třebaže chrámová loď je rozlehlá. Zřejmě se jedná o protestantský kostel. Nabírám síly, abych zvládl vystoupat na nejvyšší věž Lotyšska. Pne se k nebi až do výšky 123 metrů. Jaké je však moje překvapení, když narazím na frontu. Schodiště nahoru mizí a čeká se tu na výtah. Výtah je nikterak nezajímavý, pokud jste jeli někdy zdviží v paneláku, tak je to stejný zážitek. Za pár okamžiků vystupuji s davem deseti spolucestujících na ochoz. Fronta na výtah se tvoří i tady. Naštěstí obsluha výtahu je na vyškoleném personálu, který se celý den vozí nahoru a dolů.

Do tváří se mi opírá ledový všudypřítomný vichr vanoucí od nedalekého Baltského moře. Dole v křivolakých uličkách jsem byl proti větru chráněn, ale tady není kam uniknout. Když se však rozhlédnu, je mi jasné, že to vydržím. Propadám se do krasochvilných okamžiků a kochám se výhledy na všechny strany. Nejdříve se dívám na jihozápad na Kamenný most (Akmens tilts), který spojuje břehy široké řeky Daugavy. Most sice má starobylý název a očekával bych most v podobě pražského Karlova mostu, ale to bych nebyl v Rize. Riga není gotická. I když se jedná o starobylé město, převažujícím architektonickým stylem je zmiňovaná secese.

Otočím se o 90 stupňů proti směru hodinových ručiček a zahledím se na zajímavou stavbu. Na mapě, kterou jsem jako řádný návštěvník vybaven, se dozvídám, že se jedná o centrální tržiště, které bylo postaveno ve 20. letech 20. století. Tržnice se skládá z pěti hangárů, které sem byly převezeny ze starých německých hangárů vzducholodí Zeppelin. Ani se nedivím, že se společně se starým jádrem města dostaly na seznam světového dědictví UNESCO. Za tržnicí vykukuje budova stalinského baroka, takže ani Riga tohoto daru nebyla ušetřena.

Historický klenot Rigy starý 30 let

Přece jenom jsem již řádně vyfoukaný a pomýšlím na návrat. Cesta výtahem naprosto stejná. Vycházím z kostela a nastavuji tváře hřejivým slunečním paprskům. Po pár krocích se ocitám na Radničním náměstí, kde se obdivuji nádherné barokní stavbě Domu Černohlavců, ve kterém sídlí muzeum a vstup je zpoplatněn. Nádherně zdobené vysoké barokní průčelí mě uchvacuje. Jsem trochu zklamaný, když se dozvídám, že budova je stará pouze třicet let. Původní budova v roce 1941 byla zasažena německou leteckou pumou, která honosný dům proměnila v ruiny. V roce 1948 sovětská moc vyhodila zbytky ruin do vzduchu. Až po obnově lotyšské samostatnosti v druhé polovině 90. let minulého století se postavila přesná replika podle zachovalých plánů. Proto tedy tak září do prostoru centrálního rižského náměstí. 

Rižský dóm a Rižský zámek

Dále se pěšky přesouvám k Rižskému dómu. Ten je největším středověkým chrámem Pobaltí a hlavním symbolem Rigy. Vstup je opět zpoplatněn. Dóm je z počátku 13. století, tudíž kombinuje styly gotické, renesanční a barokní. Na věži zvonice se ve slunci blyští zlacený kohout. Tato korouhvička signalizovala námořníkům, kdy je nejvhodnější vplout do rižského přístavu. Vlastně se uvědomuji, že všechny vysoké věže ve městě jsou zakončeny korouhví ve tvaru kohouta a není vidět ani jeden kříž. Je čas projít se po nábřeží řeky. Trochu mě mrzí, že musím překonat rušnou mnohoproudou silnici, naštěstí od nábřežní cesty je oddělena pásem zeleně. Daugava je tmavá a vítr na ní vytváří poměrně velké vlny. Však za asi dvacet kilometrů se vlévá do Rižského zálivu, který je součástí Baltského moře. 

Vítr se tu opět nerušené prohání, tak se opět vnořím do uliček staré Rigy a procházím kolem Rižského zámku, sídla lotyšského prezidenta. Ale je to stejné jako v Praze, část zámku je vyhrazena pro návštěvníky jako muzeum. Já jdu dál a hledám jednu z turistických atrakcí Rigy – Tři bratry. Je to komplex tří historických domů. Trochu mi to dá zabrat, ale nakonec Tři bratry nacházím. Povinná fotografie a jdu dál. Míjím slovenské velvyslanectví a docházím k Prašné věži, která je poslední zachovalou částí městských hradeb. 

Hodina na loďce

Historický střed města je velmi malý a prochodit se dá opravdu za pár hodin. Jsem už ušlý, tak chci spočinout na chvíli v parku u Městského kanálu. Ten z centra města vytváří ostrov. Všimnu si, že po kanále plují výletní loďky, nástupiště je nedaleko, tak si zakoupím jízdenku a prohlédnu si Rigu ještě z říční perspektivy. Plujeme potichu a pomalu, abychom se mohli kochat krásou městského parku a nerušili jsme vodní ptactvo, se kterým kanál sdílíme. Je tu i půjčovna šlapadel. A všeobecně rozšířený nešvar, že i pár na šlapadlech má v uších sluchátka a neslyší, že se k nim blíží loď. Naštěstí náš mladý kapitán je zkušený vůdce plavidla a ke kolizi nedochází. 

Najednou jsme již u nádraží, vplouváme do temné části kanálu, abychom podpluli širokou silnici, a vynořujeme se u zmíněné tržnice. Než se rozkoukám, jsme již na široké řece. Takže opravdu obeplujeme celé historické centrum. Na Daugavě to pohupuje, ale není to na mořskou nemoc. Všichni to zvládáme s úsměvem. Po hodině se blížíme k rižskému přístavu a opouštíme Daugavu a vracíme se do kanálu. Po hodině plavba končí. 

Je čas pomýšlet na návrat, projdu se parkem, zastavím se u monumentu Svobody, který je vysoký 42 metry. Památník byl vztyčen v roce 1935 na paměť lotyšských vojáků, kteří padli za nezávislost Lotyšska. Kupodivu tento nádherně zdobený pomník přežil i sovětskou éru, třebaže se Sověti pokoušeli monument zničit, popřípadě mu dát jiný význam. Míjím budovu Opery a baletu a už jsem opět na nádraží.

Určitě se dá v Rize strávit celý víkend, ale i jednodenní výlet mi stál zato. A i když neumím lotyšsky ani slovo, domluvil jsem se bez problémů anglicky. Překvapilo mě, že ani starší generace nechce mluvit rusky. Lotyšsko je již dlouhou dobou členem eurozóny, takže se tu platí eury. Platební karty jsou široce přijímané. A moje doporučení je takové, že na návštěvu Rigy není vůbec od věci si přibalit do batohu větrovku.

Přečtěte si také článek Tallinn, olympijské město na východě Evropy.