Trocha exotiky nemůže nikdy uškodit, tak se vypravíme daleko, předaleko. A to až na Dálný východ, do tajuplné uzavřené Číny. Takto bych mohl uvést svůj článek ještě před čtyřiceti lety, ale teď Čínská lidová republika s hlavním městem Pekingu tak tajuplná a nedostupná není.
Čína se řadí k největším zemím světa co do rozlohy, a také co do počtu obyvatelstva. V rozloze se dělí o třetí a čtvrté místo se Spojenými státy americkými a záleží na tom, který údaj je jak a kým získán. Neboť do rozlohy ČLR někdo započítává i Tchaj-wan, popřípadě Hongkong a Macao, ale hlavně sporná himálajská území, o která vede Čína spor s Indií. A zase někdo do rozlohy ČLR nezapočítává rozlohu Tibetu. Ale v České republice je ustáleno, že rozlohou je Čína na čtvrtém místě. A co se týká obyvatelstva, tak až do nedávna byla ČLR na prvním místě. Komunistický program na potlačení nadměrného přirozeného přírůstku nazvaný Politika jednoho dítěte, jak si ji pojmenovali lidé, ale oficiálně Politika plánování porodnosti, byl spuštěn již v roce 1979 a před čtyřmi lety ukončen. Přesto v počtu obyvatel Čínu předstihl její rival – Indie. I tak necelých 1,5 miliardy lidí budí respekt.
Náměstí Nebeského klidu
A v Pekingu, který odhaduje svou populaci něco přes 20 miliónů, si soukromí opravdu nedopřejete. Jen v samotném městě žije dvakrát více obyvatel než v celé České republice. Ve středu hlavního města je obrovské náměstí Nebeského klidu (Tiananmen). Až když vystoupím z metra a dostanu se přes davy turistů (většinou z ČLR, tedy místních) na povrch, užasnu. Náměstí se nedá pořádně přehlédnout. Jednak přes davy zmíněných lidí a jedna pro svou rozlehlost. Jen popojdu pár kroků od východu z metra a dav se rozptýlí, nepřijde mi to tu zas tak namačkané. Později si nacházím údaj, že celé náměstí má stejnou rozlohu jako nejmenší stát světa.
Jelikož jsem vystoupil z metra na jižní straně náměstí, využiji toho a zaplatím si vstup do brány Správného světla, která se někdy pro jednoduchost označuje jako brána Jižní. Samotná budova je monumentální, ale co v Číně není monumentální? Zatímco v Praze zavládla 1. defenestrace vedena Janem Želivským, tak císařské město se vybavilo touto branou. Brána se tyčí do výšky přes 40 metrů a má typickou střechu, v tomto případě třikrát nad sebou provedenou. V samotné bráně si můžu nakoupit první suvenýry, ale cena mi přijde přemrštěná. Počkám si na nějaké levnější. Výhled z brány je však impozantní. Bohužel opět celé náměstí nepřehlédnu. Výhled na Severní bránu, která se oficiálně nazývá branou Nebeského klidu a dala název i náměstí, oddělující město od Zakázaného města je nemožný z důvodu velké stavby v jižní části náměstí.
Mauzoleum Mao Ce-tunga
Tou stavbou je mauzoleum Mao Ce-tunga. Mao Ce-tung vyhlásil 1. října 1949 ČLR s komunistickým systémem vlády a v roce 1976 umírá s doživotním titulem Velký kormidelník. A 24. května 1977 se otevírá pro veřejnost jeho hrobka na náměstí Nebeského klidu. Vystojím si krátkou frontu na vstup do hrobky. Uvnitř se fotit nesmí, ale ani nemám tu potřebu si mrtvé nabalzamované zažloutlé tělo fotit. Vše je uvnitř monumentální čisté a snad dokonale sterilní. Ve srovnání s královským mauzoleem v marockém Rabatu, kde jsou těla uložena v neprůhledných sarkofázích, pekingská verze však zaostává. Na druhou stranu, pokud to srovnám s moskevským mauzoleem, vychází to pekingské pro mne lépe, neboť je vzdušnější a světlejší. Po projití vyznačené trasy mauzoleem se dostávám ven, ale stále ještě jsem v uzavřeném prostoru mauzolea, kde je najednou veliká tlačenice lidí. A už vidím proč, je tu mnohonásobně levnější zboží, včetně upomínkových předmětů. Po výhodném nákupu, kde se ani nesmlouvalo, konečně vstupuji na plochu náměstí a zahlédnu jeho severní konec, kam mám namířeno.
Zakázaná fotka v Zakázaném městě
Náměstí má snad přímo vztyčený vysoký obelisk Památník Lidových hrdinů. Já se však již prodírám k bráně Nebeského klidu, která je ozdobena čínskými vlajkami a portrétem Mao Ce-tunga v nadživotní velikosti. V bráně je totiž pokladna, neboť vstup do Zakázaného města je řádně zpoplatněn a ani se tomu nedivím. Prozíravě jsem si zakoupil vstupenku dříve, tak nemusím stát opravdu dlouhou frontu a mohu rovnou ke kontrole. „Náhodou“ se mi podaří ukořistit snímek mladých vojáků, což není zrovna povoleno. Ale naštěstí mé herecké schopnosti zaberou a předvádím neutuchající zájem o architekturu. Někdy je výhodou, když lidé nenajdou společnou řeč. Vojáci neumějí anglicky a já neumím valně čínsky. A hlavně po faux pas s jednou prodavačkou se ani čínsky mluvit nesnažím.
V Zakázaném městě
Zakázané město je na Seznamu světových památek UNESCO. Opravdu se jedná o město, které má mnoho budov vzájemně oddělených ulicemi, náměstími i uličkami. Hlavní davy se hrnou prostředkem a neuvědomují si, že prostřední můstky a brány byly vyhrazené pouze pro pohyb panovníka. Je pravdou, že i já se po nějakém čase osměluji, zahazuji stud a obavu a zkusím si, jaké to je jít cestou císařů. V mnoha budovách jsou muzea, která jsou zaměřena na čínské dějiny, kulturu i architekturu. Zde se už žádné poplatky neplatí. Dokonce i záchody tu jsou volně přístupné. Jen všudypřítomní průvodci balené vody, nápojů a něčeho malého k zakousnutí po vás peníze chtějí.
Snad nejvíce navštěvovanou atrakcí je pochopitelně císařský palác, kterému vévodí císařský trůn. Na něj však není dovoleno nikomu usednout. O něco méně navštěvovaný je palác císařovny s taktéž nepřístupným trůnem. V Zakázaném městě jsou i restaurace, v jedné z nich si dávám k obědu tradiční „čínu“. Moje vstupenka mně dovoluje volný pohyb po městě bez průvodce. Ti, co si připlatili, mají jasně danou trasu a čas na prohlídku za slov najatého průvodce. Po obědě se zanořím do tichých bočních uliček a jen tak si užívám atmosféru tohoto místa. Celé vnitřní Zakázané město je obehnáno širokým vodním příkopem. Co však nemohu Čiňanům upřít, je jejich cit pro romantické a povznášející názvy míst. Ať už se jedná o Studnu konkubíny Zhen, nebo Terasu pro sběr ranní rosy.
Nakonec vzdávám plán, prohlédnout si všechno v Zakázaném městě. Mnoho muzeí, paláců dekorovaných zdí, střech, mostků se mi začíná slévat do jednoho. Tak se jen tak procházím, ani moc nefotím, a představuji si, že zde je jen panovník, ať už z dynastie Ming, nebo Čching a jeho doprovod. Pokud by se sem dostal smrtelník, smrt by byla jeho odplatou za troufalost. Až po roce 1911 se mohli obyčejní lidé podívat do tohoto komplexu budov. Ale nechybělo málo a v době Kulturní revoluce pod vedením Mao Ce-tunga v druhé polovině 60. let 20. století mohlo celé město být rozmetáno. Se zavírací dobou musím opustit celkem poklidné Zakázané město a vrhnout se zpět do pulzujícího přeplněného Pekingu.
Praktické rady na závěr
Pokud chcete navštívit Čínu, musíte si předem zajistit turistické vízum. Popřípadě využít možnosti tranzitní zastávky v Pekingu na 240 hodin při své další cestě mimo území ČLR, kdy vízum nepotřebujete. V Číně se špatně domluvíte cizími jazyky, třebaže se úroveň zlepšuje a v Pekingu už s angličtinou pochodíte. Můžete zkusit mluvit i čínsky, ale pozor. Já jsem se podle tištěného průvodce naučil základní fráze. Ale prý podle anglicky hovořícího Číňana v obchodě jsem prodavačce nepoděkoval, ale vyzval jsem ji poměrně nevybíravě k pohlavnímu styku. Dodnes nevím, zda si ze mne Číňan v obchodě neutahoval, ale zmatený a posléze odmítavý pohled mladé prodavačky ve mně semínko strachu z čínštiny zasel. Zakázané město si můžete pěkně vyfotit z kopečku v Jingshan Parku severně od Zakázaného města, jen se připravte, že výhled bude zastřen smogem.
