Pro návštěvu Litvy jsem se rozhodl poté, co jsem zjistil, že Pobaltí ve svých cestovatelských plánech značně šidím. Představuji si však, že i tento východní kout Evropské unie může skrývat nejeden turistický klenot. Ve vypůjčeném lotyšském automobilu si to uháním po silnici z lotyšské Jūrmaly směrem na jih.
Dálniční obchvat hlavního města Rigy je ve výborném stavu a kilometry rychle ubíhají, ale když sjedu na silnici, kvalita povrchu jde citelně dolů. S tím souvisí i povinnost sundat nohu z plynu, neboť i tady platí standardní rychlost mimo obec, tj. 90 kilometrů za hodinu. Jede se pěkně, sleduji okolní plochou krajinu, kterou projíždíme, a ze které se pomalu zvedají cáry ranní mlhy. Provoz je však natolik hustý, že na nějaké pověstné kochání není čas. Silnice je v obou směrech plná kamiónů. Zřejmě pro ně rychlostní limity neplatí, neboť mimo obec jejich rychlost neklesne pod 100 km/h a ve městech a v obcích udržují rychlost mezi 70 a 90 km/h. To je snad nejhorší situace, se kterou se na silnici z Lotyšska do Litvy setkám. Řidiči nákladních aut jsou neohleduplní, problikávají dálkovými světly, troubí a nejen na rovinatých úsecích nebezpečně předjíždějí. A je jedno, zda se jedná o kamióny s litevskou, lotyšskou či polskou registrační značkou.
Lotyšsko-litevská hranice
To už se však blížím k bývalému hraničnímu přechodu Kovářská celnice. Tím, že je Lotyšsko i Litva v schengenském prostoru EU, předpokládal jsem hladké překonání hranice. Však i v autopůjčovně mi vysvětlili, že pro jízdu z Lotyšska do zbylých států Pobaltí nejsou žádné restrikce. Na lotyšské straně je stále budova bývalé celnice a velké odstavné parkoviště pro nákladní auta. Silnice se zúží, předepsaná povolená rychlost klesá na 30 km/h. Míjím stožár s velkou lotyšskou vlajkou, prosmyknu se retardérem kolem hraničního kamene, aby mě již na litevském území přivítal stožár s litevskou vlajkou. Kvalita silnice se ještě o kousek propadla, ale ráz krajiny se nezměnil.
Náboženská různorodost Joniškisu
Silnice mě přivádí k prvnímu litevskému městu, kterému se obloukem vyhýbá silniční obchvat. Kamióny do městečka Joniškis nesmějí. Parkuji na prostorném náměstí a hned si toto místo zamiluji. Třebaže před vznikem obchvatu byla veškerá tranzitní doprava vedena středem města, teď je tu klid. Mé kroky zamíří do kostela, který se nachází na pahorku nad náměstím. Kostel je zasvěcen Nanebevzetí Panny Marie. První dřevěný kostel zde vystavěli v polovině 16. století. Zděný kostel tu stával od začátku 17. století. Současná podoba kostela je stará 124 roky. Jedná se o jednověžový trojlodní kostel ve tvaru kříže. To jsou informace, které jsem se dozvěděl z turistické cedule umístěné před kostelem. Kostel má okrovou barvu a já se nerozpakuji a vcházím do potemnělého prostoru kostela. Jakmile si oči přivyknou šeru, téměř se leknu. Neboť kostel mi svou výzdobou bílými stuhami připomíná svatební průvod. Ale v kostele je naprosté ticho a nikde ani živáčka. Jen Panna Marie na mne shlíží shora z oltáře. Pod ní je na kříži přibytý její syn Ježíš.
Na náměstí je turistický rozcestník, který mě posílá k synagogám. Nechce se mi věřit, že by v okresním městě bylo více než jedna synagoga. Ale je tomu tak. Kousek od náměstí se nachází Bílá i Červená synagoga, které patří ke komplexu sakrální židovské architektury. Židovská komunita byla v Joniškisu početná, proto si mohla dovolit postavit téměř vedle sebe dvě synagogy. Bílá synagoga byla určená pro letní část roku a Červená pro zimu. Obě synagogy v současnosti slouží kulturním účelům. Jsou v nich výstavy, příležitostné koncerty a výstavní expozice zaměřující se na židy v Joniškisu i na hrůzy holokaustu, které zdejší komunitu vyhladily.
Ještě se zastavím na okraji města, kam se z centra přesunula pošta do nákupního střediska. Jenže pošta má otevřeno pouze od úterý do soboty. A dnes je pondělí. Tak se nedá nic dělat a opouštím malebný Joniškis a zařazuji se opět do konvoje nákladních automobilů a uháním dále na jih severní Litvou. Těsně před odbočkou k litevskému poutnímu místu mě zastaví železniční přejezd. Těšil jsem se, že spatřím litevský vlak, ale projela pouze dieselová lokomotiva. Za přejezdem odbočím doleva a po krátkém úseku již zastavuji na přilehlém velkém parkovišti. Čeká mě návštěva Hory křížů. Někde jsem se setkal i s Horou Křížů a někde se uvádí Křížový vrch. V turistických informacích se dozvím nějaké podrobnosti, můžu si nakoupit místní pohlednice, neboť v Joniškisu jsem je nesehnal, a zaplatit poplatek za parkování. Na parkovišti je mnoho aut a asi deset autobusů. Pomyslím si, že to bude pěkně rušné poutní místo.
Hora křížů
Cestou od parkoviště k zmíněnému vrchu, protože hora to opravdu není, kde také v rovinatém Pobaltí narazit na horský masiv, vede udržovaná a osvětlená cesta loukou posetou žlutými a růžovými květy. Vrch je vlastně umělým pahorkem, který je poset obrovským množstvím křížů. A proč zrovna zde se poutní místo vytvořilo? První kříže byly vztyčené v první polovině 19. století obětem polského listopadového povstání z roku 1831. K pohřbeným obětem se přidaly další ostatky, tentokrát z roku 1863 a opět z polského povstání. Ale největší popularitu zažilo místo v době sovětské okupace v letech 1940 – 1990. Sovětští komunisté nesli s nelibostí, že se na tomto místě připomíná odpor Litevců a propaguje se náboženství. Mnohokrát za půl století najeli na vrch buldozery, které pietní pohřebiště i s kříži srovnali se zemí. Poprvé se tak stalo v roce 1961. Jenže jako zázrakem se Hora křížů obnovila. Koncem osmdesátých let 20. století však docházel sovětským komunistům dech a poutní místo opět Litevce povzbuzovalo k odporu, který vyústil v krvavou lázeň roku 1990. Jelikož Litva byla první republikou SSSR, která obnovila svou suverenitu, měla tudíž svou cestu k samostatnosti nejtěžší. Plného uznání samostatné Litvě se dostalo až v roce 1991.
Tyto myšlenky mi putovaly hlavou při mé cestě k vrchu. Stojím na úpatí a sleduji ty němé (přesto žalující) zástupy křížů a s pokorou vstupuji mezi ně. Přes vrch vede dřevěný chodník s mnohými odbočkami, po kterém procházím. A najednou si uvědomuji, že se mi neděje nic duchovního. Což je pro mne nezvyklé, neboť na poutní místa, či na místa velkých neštěstí, jsem citlivý. A tady nic, jen pocit vyprázdněnosti. Jsem tím zaskočený a posléze zklamaný. Projdu tedy vrch od jihu na sever a zamířím k nedalekému klášteru Řádu menších bratří u Hory křížů. Jedná se o moderní klášter z konce 20. století. Postaven a vysvěcen byl v roce 2000.
Nezajímavý Šiualiai
Zklamaně nasedám do auta a zajedu do nedalekého města Šiauliai. Jedná se o čtvrté největší město Litvy. Bohužel téměř všechny hlavní ulice se rekonstruují a město tak působí nevábně. Mám opět problém najít poštu. Ty pobočky litevské pošty v navigaci neexistují, ale naštěstí se na ulici doptám a jsem poslán do velkého obchodního domu, kde v přízemí se nachází poštovní přepážka. Pak už nezbývá, než se někde pořádně najíst. Restaurace z letošního průvodce neexistují, a tak vcházím naslepo do jedné restaurace na pěší zóně. Pohodlně a dobře se najím a plánuji ještě procházku městem. Ale opravdu není kam. A to ještě se v pravidelných intervalech nad hlavami ozývají vojenské stíhačky. Přelety stíhaček však nejsou v zástavbě vidět. Raději nasedám do auta a mířím zpět do malebného Joniškisu. U železničního přejezdu spatřím ze silnice A12, která vede na sever do Lotyšska, siluetu Hory křížů. V Joniškisu zastavím jen u zavřené pošty, vhodím do poštovní schránky popsané pohlednice a opouštím sever Litvy.
V Litvě se platí eurem a platební karty jsou všude přijímané. Překvapilo mě, že dorozumívajícím se jazykem není angličtina, ale stále ruština. I v této době. Rusky mluví stará, střední ale i mladá generace.
Přečtěte si také článek o pobaltském moderním městě Riga s přetrvávající stopou socialismu.